Proč nikdy nepůjde zničit korupci a prostituci

Korupce, stejně jako prostituce, provází lidstvo od samého počátku, a tak to i zůstane. Byla popsána i u vyšších primátů. Za kus žvance, banánu, jsou opice schopné všeho. Přimhouří oči i nad opičákem, který by jinak neměl šanci.

Již sám Václav Klaus, z Boží vůle prezident, hovořil o pozitivní roli kmotrů v ekonomice. A měl pravdu. Jako vždy a ve všem. Bez Janouška a Rittiga by média neměla o čem psát a uchřadla by. Velmi pozitivní byla i role veksláků a pašeráků digitálních hodinek z dob reálného socialismu. Nebýt pašovaných digitálek, lozili bychom ještě dnes jako ty opice po stromech, nevěda, kolik je hodin. Jenže každý ty hodinky měl, věděli jsme, že je čas slézt ze stromů, a tak mohla vypuknout Velká listopadová prostituce v roce 1989.
V tomto pojednání se budu věnovat jen korupci. Na prostituci existují mnohem větší experti. Odborně: na slovo vzatí odborníci. Je jich plný Parlament a i děvčata z hampejzů by se musela červenat, kdyby poznala všechny jejich praktiky. Dělají opravdu všechno a až do konce. A někteří prý, i zadarmo, jako že z toho nic nemají. No, nevím.
Já vůbec nechápu, proč se lidé jako prokurátor Ištvan snaží korupci potlačit. To není normální. Vždyť oni přímo škodí českému národu. Neměla by být ustanovena Parlamentní vyšetřovací komise, která by přesně vyčíslila veškeré ekonomické ztráty, které má duo Ištvan-Šlachta tímto neuváženým postupem na krku? Abychom se nedivili, jaké miliardy korun tak přišly vniveč.
Starý Goethe, když byl ještě mladý a mluvilo mu to, prohlásil: „Šedivé, drahý příteli, jsou všechny teorie, a věčně zelený je strom života.“ Co tím chtěl básník říci nevím, protože jsem absolventem českého školství. Pomohla mi až Wikipedie. Básník tím chtěl říci, že nejlepší bude, když vám nemožnost boje proti korupci objasním na pár příkladech. Pár znamená dva. Jsou to případy, které se opravdu staly.
1. Případ zkorumpovaného primáře nemocnice
Počátkem devadesátých let jsem potřeboval ručit za půjčku. Doba to byla bankovně patologická. Dnes je vše jinak, obskurní firmy vám peníze nutí na každém rohu i bez záruky. Tenkrát se ručilo různě. Kdo měl barák, ručil barákem. Kdo měl drahé kameny, ručil jimi. Zejména to druhé ručení bylo kvalitnější než všechny diamanty světa, jak se později ukázalo. Kdo neměl barák ani kameny (o ledvinové zájem nebyl), mohl tenkrát ručit holým zadkem. Přesněji řečeno, mohl ručit životní pojistkou, vinkulovanou ve prospěch banky.
Bylo však nutné podrobit se důkladné zdravotní prohlídce. Ta byla tak fyzicky náročná, že jsem si myslel, že banka ze mě chce udělat kosmonauta a ne půjčit mi pár šupů. Různá hejblata připomínala spíš fitko, než zdravotnické zařízení. Test mé kondice a zmužilosti trval dva dny. Třetí den bych nepřežil a banka by shrábla celou pojistku. Možná proto tak přísná kritéria. Ke smůle banky jsem vše přetrpěl. Tím, že jsem během zdravotních prohlídek nezemřel, jsem bance dokázal, že jsem perspektivní a životaschopný klient. Úvěr jsem dostal. Hurá.
Dále bylo nutno neztrácet čas. Půjčku schvalovali a vyjadřovali se k ní snad všichni. Uklízečkou počínaje až po generálního ředitele té ctihodné instituce. Abych nelenil, vypravil jsem se do špitálu, abych celý proces popohnal. Chtěl jsem papíry na ruku. Přijal mě sám pan primář oddělení a byl vlídný. Dozvěděl jsem se, že jsem téměř zcela zdravý. To slůvko téměř znamenalo, že mám v krvi zvýšenou hodnotu tuku.
Dále mi bylo navrženo, že mě pan primář bude léčit přímo sám. Abych prý měl tu nejlepší péči. Já netušil, že mám tak nebezpečný symptom. A jestli bych se na té péči byl ochotný nějak podílet. Byl jsem zděšen. Byl jsem ochoten. Tuk v krvi přece zdecimoval celé generace těch, kteří to zanedbali. Zeptal jsem se, kolik by to podílení obnášelo. A on prý kolik usoudím.
Otevřel jsem peněženku a vytáhl dvě stovky. „Bude to stačit?“ zeptal jsem se. Odpověď zněla ano. Zjevně jsem usoudil správně. V ten moment jsem se styděl. Jednak za sebe, asi nejsem zkušený úplatkář, ale ještě víc za toho primáře. On vzal i pouhé dvě stovky a ani nemrkl. Nechtěl tisíce. Stačily mu ušmudlané malé peníze. Bankovky jsem předal, papíry jsem dostal. Další domluva byla, že se mám ozvat a že v soukromém léčení budeme spolu pokračovat. Neozval jsem se, a tak mi dodnes v žilách koluje zákeřný tuk, možná přímo koncentrovaný cholesterol.   
Jak byste chtěli řešit takovou korupční banalitu? Měl jsem ho „naprášit“ policajtům? Při dalším „léčení“ by nejspíš zjistil, že tuk roste geometrickou řadou a suma za péči by stoupala. Jistě, policajti by ho pomocí označených bankovek načapali. Primář by měl po reputaci a nejspíš i po kariéře. Jenže já bych se musel stydět podruhé. Tentokrát, že jsem udavač. Být to policajt nebo prokurátor, neváhal bych ani vteřinu. Ale udat primáře nemocnice a kvůli dvěma stovkám ho zničit? Já nechal plavat primáře, policajty i ten údajný tuk v krvi. Jak byste postupovali vy na mém místě? Podle mě stejně. Alespoň většina lidí. A to je to, proč korupce nikdy nemůže být vymýcena …
2. Případ zkorumpovaného okresního soudce
O soudcích beroucích úplatky se vyprávějí celé legendy. Několik skončilo i před soudem. Ale něco jiného je znát mediálního a neosobního korupčníka a něco jiného je možnost téměř si sáhnout na úplatného soudce ze svého obvodu.  Ten další případ z praxe mi vyprávěl můj známý. To není klišé, že se to stalo mně. Byl to opravdu kamarád z dětství. Opět téměř banální příběh. Podnikatel daňově „optimalizoval“ své účetnictví, rozuměj, nepřiznával všechny tržby.
Byl udán člověkem ze svého nejbližšího okolí, z jeho firmy. Ty okolnosti udání jsou mnohem zajímavější než sám „zločin bílého límečku“ v řádu stovek tisíc korun neodvedené daně. Opravdu úplná telenovela, na kterou zde ale není prostor. I tam platilo: za vším hledej ženu. A konkurenci…
Ten podnikatel byl obžalován a stíhán. Škodu uhradil, kál se, litoval svého činu a sypal si před úřady popel na hlavu. To nestačilo, stíhání dál běželo a skončilo až u soudu. Reálně mu hrozilo vězení. Říkal mi, že mu z toho začaly slézat vlasy. Takže nakonec, aby neseděl, musel uplatit soudce. Jestli byl zproštěn obvinění nebo dostal jen podmínku, si již nepamatuji. Vlastně ani nevím, kolik tomu soudci zaplatil. To není v tento moment důležité.
Vžijte se do jeho postavení. Takový člověk nemůže žádnou korupci nahlásit. Nahlásí ji a stejně bude odsouzen. Nenahlásí ji, zaplatí a získá výhodu. On to ustál po svém. Tam, kde je poptávka po nadstandardu, bude i nabídka. Takže raději zaplatil. Tak jak potom chcete bojovat proti korupci?
Já jsem k jeho příběhu přišel jako slepý k houslím. On se chtěl vypovídat, a tak se svěřil. Asi ho mnohem víc štvala ta zrada, to udání. Čistě teoreticky, já jsem se dozvěděl o trestném činu. Takže i já bych to dle zákona měl nahlásit. Jenže když jde o osobu blízkou, kterou nemusí být jen rodinný příslušník, udávat není nutno. Z hlediska zákona by totiž byli obviněni oba aktéři. Soudce, který úplatek přijal i můj známý, který úplatek poskytl. Chtěl bych ale vidět člověka, který by oznámil kamaráda ze svého dětství. Ten by se musel jmenovat Jidáš.
Oba dva příklady dokazují, že korupce je věčná a nezničitelná. Tu ochotu „bojovat proti korupci“ ještě torpéduje fakt, že skutečně velké ryby – kmotři – se dokáží vždy vysmeknout. Vždyť naše orgány nejsou schopny odsoudit Janouška ani za přizabití Vietnamky. Jak mohou potom řešit něco složitějšího. Co ovšem šetřit dovedou, jsou zde popisované případy drobné korupce. V obou příkladech by takové malé mušky uvízly v síti našeho práva. Ty velké by tu právní pavučinu lehce protrhly.
Tak se mi zdá, jak se dívám na své „přiznání“, že pomalu začínám ztrácet paměť. Co kdyby se o to začal zajímat příslušný orgán? Vždyť oni předvádí v praxi ještě větší stupidity. A já přece kryl zločince! A je to tady! Teď! Teď jsem paměť ztratil úplně a již si vůbec nevzpomínám, jak to tenkrát bylo…
Proč tedy nikdy nepůjde úplně vymýtit korupci, se kterou jsme se už všichni někdy setkali? Ironická odpověď zní: Protože by každý druhý musel jít sedět.