Dušan Navrátil

Kolaborace a kolaboranti - Gestapo a StB

18. 06. 2014 13:13:13
Dvě původně nevinná slovíčka značící spolupráci a přisluhovače získala díky německé okupaci význam hanlivý, význam sprostého slova. Existuje ale i kolaborace slovní, jak z nedávné doby, tak i ze žhavé současnosti.

Časy se mění, slova se mění, přisluhovači se mění. Někteří jsou ale stále titíž. Jen ruský slovník vyměnili za anglický. Ti chytřejší ho nevyhodili, nýbrž dali šuplíku. Možná se slovníček bude zase hodit Třeba, znovu dojde i na „chozrasčot“. Dnes jsou ale v módě slova jako „cool“ a krásný výraz „badžet“. Kdo není cool, neví co je to badžet.

Pro mladší generaci: Chozrazčot - plánované vedení hospodářství, hospodářský rozpočet. Je to ekonomický pojem používaný za socialismu proruskými jazykovými „kolaboranty“.

Pro starší generaci: Badžet - v reklamní branži jde o peněžní objem, který klient určí na reklamu. Nyní používáno proamerickými jazykovými „kolaboranty“. Zde by byl na místě spíš český význam přisluhovači.

Upřímně, jak ruský chozrasčot, tak americký badžet mi zní hrozně. Těch trapných amerikanismů, které przní češtinu, by šlo uvést mnohem víc, protože jsme nyní ve sféře zájmu Západu a USA. Možná také máte ve svém okolí někoho, kdo češtinu s gustem proplétá anglickými slovíčky. Pokud angličtinu zná chabě, je to někdy až komické.

Stejný zlozvyk a jazykové podlézání dost často kritizoval a ironizoval i Alois Jirásek ve svých románech z období tzv. českého obrození. V těch časech se pochopitelně jednalo o němčinu. Je to vlastně pořád stejné. Kdyby nás okupovala Čína, někteří aktivisté by si vyřídili trvalé bydliště na radnici v Lučenci, jen aby o sobě mohli tvrdit, že jsou Lu-čen-čan.

A jak to bylo s tou opravdovou kolaborací? Stačí si přečíst následující výstřižek z tehdejšího tisku, z dob Protektorátu. Vyšlo v týdeníku Přítomnost, 27. srpna 1939:

Express.png

Každý ví, co znamenala „normální práce“ Gestapa. Z toho až mrazí, jak se někteří lidé dokázali přizpůsobit Protektorátu. Tento fakt potvrzují i slova K. H. Franka (říšský státní ministr pro Čechy a Moravu). Ten byl po prohrané válce uvězněn na Pankráci a později tam i popraven. Ve vězení se vyjádřil podobně, jak uvádí ona ukázka: Gestapo prý bylo zahlceno mraky udání od Čechů. Zajímavé je, že se jednalo o tzv. nárazová oznámení, tedy ne o soustavné udávání ze strany stále stejných lidí. Nicméně nebralo to konce a Češi dle K. H. Franka donášeli víc, než protektorátní Němci. Vesměs šlo o sousedské řevnivosti nebo věci ve smyslu: soused chová prase na černo, černý obchod, podpultový prodej apod. Máme-li věřit Frankovi, tak většinu takových udání prý Gestapo házelo do koše. No, nevím.

Příbuzný mé manželky, která pochází z malé obce na Moravě, takové štěstí neměl. Byl někým udán, zatčen přerovským Gestapem a převezen do jejich centrály v Brně. Nakonec skončil v koncentračním táboře Osvětim, ze kterého se už nevrátil. Nešlo o rasovou otázku – nebyl Žid. Nebyl ani v odboji. Možná některému sousedovi jen vadilo, že měl na vesnici kovárnu. Když mi to tchýně líčila (v té době byla malá holka), byla to scéna, kterou naštěstí známe už jen z válečných filmů. Pro ni to ale byla realita: černé auto, muži v dlouhých kožených kabátech. Na hlavách klobouky. Domovní prohlídka. Měla hrozný strach. Později nejistota, chyběly jakékoliv informace. O smrti příbuzného se dozvěděli až po válce...

Udavač, musel to být někdo místní, nebyl po osvobození republiky nikdy vypátrán. Gestapo většinu archivů zničilo, takže vyšetřování a následné soudy s kolaboranty se mohly konat hlavně na základě osobních svědectví nebo jasných důkazů. Udavače mohli usvědčit i sami Němci, ale ti jaksi nebyli k mání... Třeba se z toho místního konfidenta potom stal velký antifašista nebo komunista. Vlastně není vyloučeno, že potomci onoho práskače v té vesnici žijí dodnes.

Takových příběhů nepotrestaných udavačů - šmejdů - z té doby musí být spousta. V rámci výše uvedeného je jasné, že když to některým lidem šlo tak dobře za německé okupace, muselo to stejně dobře, ne-li lépe, pokračovat i v padesátých letech a potom v dobách normalizace. Doufám, že mi nebude nějaký pravdoláskař vysvětlovat, že po roce 1945 se český národ morálně obrodil.

Takže mi z toho plyne, že Státní bezpečnost (StB) se vůbec nemusela od svého vzniku v roce 1945 nijak masívně snažit verbovat nové lidi. Přísun čerstvých agentů-udavačů byl zaručen. StB stačilo zaměřovat se pouze na osoby, o které měla nějaký zájem. Tu základnu měla už vybudovanou. Včetně bývalých gestapáků, jejich konfidentů a členů SS. Dělo se tak u všech tajných služeb, včetně německé rozvědky BND. Tito lidé byli ceněni. Měli informace, zejména kompromitující, takže se hodili i všem novým pánům. Češi budou pěkní bonzáci, ale jako národní vlastnost bych to neviděl.

Kupodivu v bývalé Německé demokratické republice (NDR), kde operovala východoněmecká Stasi, to bylo ještě horší. Tam byl, řečeno s nadsázkou, agentem téměř každý dederon. Konkrétně: 91 tisíc zaměstnanců Stasi, 189 tisíc donašečů, to je jeden donašeč na 85 občanů NDR (údaje z roku 1989). Abych skončil optimisticky v duchu ironizovaného „keep smiling“: my jsme na tom po stránce práskání výborně a nemáme se za co stydět. Ale jen za podmínky, že se porovnáme s udavačsky ještě zdatnějším národem...

Autor: Dušan Navrátil | karma: 20.30 | přečteno: 1683 ×
Poslední články autora