Policajti na baterky

Policejní exprezident Lessy nedávno prohlásil, že policie je nemocná a že se mu ji nepodařilo vyléčit. Měl pravdu. Bohužel. To samé platí i pro státní zastupitelství. Příklady z praxe Lessyho slova jen potvrzují. Ale je v tom nevinně. Na takovou chorobu zatím nikdo lék nevynalezl.

Zavolat policii na ochranu své osoby či majetku je dnes ruleta. Místo policie klidně přijedou policajti na baterky. Jak poznáte, že jsou na baterky? Zavoláte je ráno, přijedou až odpoledne. Asi dobíjeli. Nebo škodili a nepomáhali někde jinde. První věc, co provedou je, že se kamarádsky důvěrně pozdraví s tím, kdo vás napadl, vyhrožoval, obtěžoval, způsobil škodu atd. Tím dají jaksi neformálně najevo, že se osobně znají. 

Jejich nejdůležitější povinností stanovenou zákonem je informovat vás, že stejně nikoho nechytí. Já nevím, proč lidé policajtům nevěří. Vždyť oni téměř pokaždé svůj slib dodrží. Pokud vznikla nějaká materiální škoda a jde využít denní světlo, zásadně fotografují proti slunci, aby měli ty nejjasnější fotografie. Pro jistotu vás ještě jednou informují, že opravdu nikoho nelapnou.

Když po ruce není přímý pachatel, policajti na baterky se spokojí i s jeho blízkým příbuzným. Musí to být ale člověk, který vyšetřované události nebyl přítomen, takže nic neviděl a nic neslyšel. To je jejich nejdůležitější svědek.

Jestli ke škodě došlo v místě bydliště, zbaví se vás na chvíli pod nějakou záminkou. Vhodné je např. ať doložíte fakturou výši újmy nebo přinesete občanský průkaz apod. Poté s oním příbuzným pachatele zalezou do služebního auta a pomocí šušotání ho „vytěžují“. To vše vy ale nevíte, protože jako trouba hledáte požadované věci.

V hlavě vám ale hlodá červíček (s malým č) a přemýšlíte, na co jim to bude, když vás ujistili, že nikoho nečapnou. Jakmile se s požadovanými doklady vítězoslavně vrátíte, až nyní zjistíte, jak se ve služebním autě ti dva k sobě mají. Nevěřícně zíráte. Než něco stačíte říct, policajt vás sjede hadím pohledem a zasyčí: „No, co, co, co?“ Už tomu chybí jen ono „občane“, abyste se přenesli do jiné doby. Jste-li slušný člověk, zastydíte se, že jste jim jejich krásné chvilky, které si dopřávali na vašem pozemku, tak nevhodně pokazili.

A jede se podávat vysvětlení. V koloně. Napřed policejní auto. Potom vy. Za vámi onen člověk, který o věci sice nic neví, ale policajta-baterkáře důvěrně zná. U služebny se ten třetí vzadu někam vypaří. Je již neoficiálně vytěžen, a tak může prudit někde za bukem a čekat na kopie vašeho oznámení. Jeho příbuzní - pachatelé musejí mít vždy ty nejčerstvější informace.

Po podání vysvětlení máte to nejpodstatnější za sebou. Teď se již můžete jen radovat a těšit, až vám policajti splní to, co slibovali. A dočkáte se. Jednoho dne zazvoní pošta a vy dostanete písemné vyrozumění, že se opravdu nikoho nepodařilo vypátrat, ač pachatel sídlí přes ulici. Policajti nejen pomáhají a chrání, oni umí i držet slovo. A to se v dnešní době nevidí jen tak. Proto si jich za vše co vyvádí, hluboce vážím.

Jen hloupý poškozený kverulant láteří a nadává, že nežijeme v právním státě. Škůdce oponuje, že právní stát funguje – on je tím příkladem, jak policie pomáhá a chrání. Tak co byste chtěli víc?

Výše uvedený případ policajtského baterkismu se opravdu stal, ale patří mezi lehčí formy nemoci policie. Nakonec ten, komu zloději vykradli auto, byt, vzali peněženku nebo něco poškodili, to jistě potvrdí.

Policie vykonává tak náročnou práci, stíhání exposlanců a kmotrů, že na drobnou kriminalitu již absolutně nezbývá žádná energie. A jak by mohla, když poslední zbytky sil policie využila pro zajištění trafiky policajta Červíčka. To byla taková policejní rošáda krajských ředitelů, že by se za ni nestyděl ani šachový velmistr. Realizace „Škatule, škatule, hejbejte se“ byla úspěšná. Červíček se zakuklil, policie přišla o zbytek dobré pověsti, Langer se směje. Jen dál a houšť chlapci.

Teď je čas uvést dva příklady těžší diagnózy, oba shodou okolností z Olomoucka. První má na triku policie, druhý olomoucké státní zastupitelství.

První příklad: Jedná se o podivné krajské zakázky v Olomouckém kraji. Týkalo se to podezřelých kšeftů, když se organizovala setkání vojenských veteránů se zástupci kraje a dále nákupů předražených propagačních předmětů. Policie vyšetřování třikrát odložila, nespatřovala tam nic nezákonného… Nebýt medializace kauzy v ČT a nebýt toho, že hejtman Jiří Rozbořil (ČSSD), podá (či již podal) trestní oznámení, vše by skončilo pod kobercem. I se slavnou, trojnásob „slepou“ policií Olomouckého kraje… On ten exministr vnitra Pecina měl naprostou pravdu, když před Vánoci 2013 chtěl odvolat krajského ředitele policie Olomouckého kraje plk. Skříčila.

Druhý příklad: Týká se kauzy přerovského primátora Lajtocha (ČSSD), krytého olomouckou prokurátorkou a exkomunistkou Kodytkovou. Do věci se musel vložit sám nejvyšší státní zástupce JUDr. Zeman. A opět, až na čtvrtý pokus, se věci pohnuly, Kodytková byla „odejita“ a případ míří před soud. Já netvrdím, že Lajtoch a spol. jsou vinni. To musí rozhodnout justice. Ale ta prokurátorská sveřepost Kodytkové byla zarážející. Ona žila v iluzi, že je víc ne soud, že ona je ta spravedlnost. Nepřipomíná vám to jiného prokurátora, který se naopak pasoval do role velkého inkvizitora?

Proč vše uvádím? Je to další důkaz, že nelze věřit ani policii ani státnímu zastupitelství. Jejich „odložení věcí“ mají s ohledem na výše uvedená fakta takovou váhu, jako bzučení mouchy kolem ucha.  Důvěra lidí v tyto orgány byla minimální a dostala další ránu. Ponaučení je pouze jediné. Nevěřit slepě takovým institucím, a pokud nejste spokojeni, odvolávejte se tak dlouho, dokud minimálně nevyčerpáte ony čtyři pokusy. Třeba se popáté konečně trefíte…

K čemu takový „právní stát“, když jen k průchodu elementární spravedlnosti potřebujete Českou televizi, hejtmana kraje, nejvyššího státního zástupce a čtyři vyšetřovací experimenty?

Aby nebylo pochyb. Všichni policisté jistě nebudou takoví, jak popisuji v úvodu. Osobně znám i pár slušných. Ale ta většina, ti baterkáři, dělají policii jen ostudu.