Ukrajinská krize - slabost a bezradnost Západu

EU a USA již svoji slabost dostatečně prokázali. To není výsměch, ale konstatování. Já bych se proto zaměřil na onu bezradnost Západu, pramenící z nepochopení toho, co se nyní na Ukrajině odehrává.

K tomu je potřeba vrátit se do minulosti. Ne zase tak vzdálené. Proklamace některých západních politiků mi připomínají výroky soudruha Jakeše, který se k otázce tzv. perestrojky probíhající ve východním bloku vyjadřoval takto: „Soudruzi, jsou to opravdu složité věci, ta přestavba. Opravdu komplikované“ A západní Jakešové teď řeší „perestrojku“ Ukrajiny. Ukrajině rozumí stejně, jako Jakeš přestavbě. Otázkou je, zda i oni nemají ve svých politických výučních listech poznámku, kterou se pyšnil další soudruh z té doby a kterou parafrázuji: „na Kosovo nepúšťať.“

Bezradnost a neznalost Západu, nejvíc USA, lze demonstrovat na tom, jak je zaskočil pád celého východního bloku koncem osmdesátých let. To je ta výše zmiňovaná přestavba – „perestrojka“. Všichni ti chytrolíni, politologové, prognostici, mudrci ze západu, věrozvěsti, kremlologové o tom nevěděli absolutně nic. Tím, jak se komunismus zhroutil, byli zcela šokováni. Šokováni, že k tomu vůbec došlo. Šokováni z té rychlosti kolapsu. Oni ani netušili…

Než se vzpamatovali z překvapení a začali vykoktávat své náhle opačné prognózy, bylo po všem. Největší informační neznalost projevila tenkrát vychvalovaná a mystifikovaná CIA. Možná to byla jedna z největších blamáží této organizace v její historii. Mimochodem, stejně kvalitně CIA zvládla karibskou krizi. Byli a nejspíš tam jsou dodnes samí odborníci, kteří tehdy dovolili, aby si Sovětský svaz na Kubě zřídil nepotopitelnou letadlovou loď. Být tenkrát na místě Kennedyho Obama, tak vypukla jaderná válka. Někteří z nás obě dvě zmiňované věci pamatují, mladší si to mohou vyhledat a ověřit. Jestli i Obama má stejně kvalitní poradce, výsledek bude také stejný. Doba velkých amerických prezidentů jako byl Kennedy a Reagan je pryč. Teď Spojeným státům ztrpčují život prezidenti druhé kategorie, jako byli oba Bushové, nebo současný Obama.

Oběma stranám jde hlavně o „lid“, ale jen verbálně. Ukrajinci jako takoví jsou až na druhém místě, hned za zájmy ekonomickými. Jak by jim mohlo o onen proklamovaný ukrajinský lid jít, když zejména USA, ale ani EU nechápou mentalitu Ukrajinců. Ostatně kdo z Čechů, včetně mě, se v ní může vyznat?

Měl bych jednu analogii. Napoleon výborně rozuměl svým Francouzům. Nevyznal se ale v psychologii druhých národů. Stejně na tom byli i jeho poradci. Např. ministr Talleyrand tvrdil, že Španělé přijmou Napoleona jako osvoboditele země. Opak byl pravdou. Francouzi byli ve Španělsku přivítáni s nenávistí jako agresoři. Nepřipomíná vám to v něčem politiku USA v Iráku, Afganistánu a dalších zemích? Podobně kvalifikovaně Napoleonovi radili jeho odborníci i ohledně tažení do Ruska. Jak dopadl, všichni známe z historie.

Níže uvádím, jak je Ukrajina tvořena národnostně a zejména jazykově. To je velice důležité znát pro alespoň částečné porozumění „problematice Ukrajiny“.

Země je rozdělena na dvě poloviny. Ruštinu za mateřský jazyk sice považuje pouze třetina tamních obyvatel, ale rusky jako svým hlavním jazykem mluví podstatně více lidí. V nejzápadnější části Ukrajiny rusky mluví sotva 3% lidí, další 2% užívají suržyk, což je de facto ruština s ukrajinskou gramatikou. 95% mluví ukrajinsky. Středozápad, na jehož okraji je i Kyjev, je stále ještě relativně ukrajinský. 25% lidí tam mluví rusky, 15% užívá suržyk, 60% ukrajinštinu. Ale už středovýchod není příliš ukrajinský. 46% jeho obyvatel mluví rusky, 22% suržyk, 32% ukrajinsky. Na jihu Ukrajiny mluví rusky 82% obyvatel, 13% užívá suržyk a 5% ukrajinštinu. A na úplném východě mluví ukrajinsky jen 3,7% obyvatel.

V souladu s tímto jazykovým rozdělením pak v jednotlivých oblastech dopadají také volby. V roce 2010 v 2. kole prezidentské volby Janukovič získal 49% hlasů a Tymošenková 45,5%. V roce 2004 před oranžovou revolucí vyhrál proruský Janukovič nad prozápadním Juščenkem 49,5% ku 46,5%. Po revoluci vyhrál prozápadní Juščenko nad proruským Janukovičem v poměru 52% ku 44%. Půl na půl, půl na půl, půl na půl.

Jazykové rozdělení Ukrajiny a volební výsledky převzaty z článku Čísla o Ukrajině, která média kupodivu příliš neuvádějí, autor Radek John.

Z těchto čísel je zřejmé, že jazykové oblasti se prolínají a hranice mezi nimi jsou velmi mlhavé. Ke smůle pravdoláskařů nelze použít humanitární bombardování. Jaká škoda. Nejde totiž přesně rozlišit, kdo je „náš“ a kdo je „nepřítel“. Každý čtenář si tam jistě správně dosadí ty své. „USA jsou na straně Ukrajinců,“ řekl 14. 3. 2014 v televizi americký ministr zahraničí Kerry. V rámci výše uvedeného jsem ale nevěděl, které Ukrajince přesně myslí.

Aby to bylo ještě víc komplikované, jde o oblasti, které se historicky vyvíjely odlišně.  Velmi přibližně by to šlo připodobnit třeba ke vztahu Čechů a Němců před druhou světovou válkou a později k problematice Čechů a Slováků po roce 1989, před rozdělením federace. Jak je z historie patrné, jednalo se o velmi složité záležitosti. Ta první byla „vyřešena“ zabráním Sudet a následnou okupací zbytku republiky. Ta druhá nenásilným politickým „rozvodem“, po kterém vzniklo samostatné Česko a Slovensko. Rozpad bývalé Jugoslávie je dalším způsobem, jak lze věc řešit. Způsobem odstrašujícím.

Ať na Ukrajině dopadnou příští volby jakkoliv, ta druhá, poražená strana bude logicky s výsledkem nespojena. A proč by měla čekat na další volební období? Tak velkou politickou kulturu tam nemají. Mají něco rychlejšího. Majdan. Už si to vyzkoušeli. Nejrychlejším řešením je znovu vyjít do ulic a opět vyhnat budoucího prezidenta…

To pnutí můžou dělat i různé zájmové skupiny uvnitř toho bloku, který zvítězí. I když se tedy k moci dostane jedna politická skupina, ani ta nebude vystupovat jednotně. I toto jde najít v naší nedávné historii. Občanské fórum, Charta 77, v menší míře i hnutí ANO. Zde všude figurovala či figurují dočasná spojenectví názorově naprosto odlišných proudů.

Můj odhad je, že ani volby nevyřeší situaci tak, aby se úplně zklidnila. Rozpad Ukrajiny, alespoň to veřejně deklarují, si nepřeje ani Rusko, ani USA, ani EU. Spíš to ale k němu směřuje. I když třeba v delším časovém horizontu. Jediný, kdo by na rozpadu v té nejhorší formě – občanské válce – vydělal, by byly zbrojařské firmy. Hlavních ohnisek napětí ve světě ubývá, takže by se taková rozvrácená Ukrajina mohla docela dobře hodit...

Nejdůležitější je, co si přejí sami Ukrajinci. Jenže když se podíváte na těsné volební výsledky, na to, jak dopadla oranžová revoluce, tak to nejspíš pořádně neví ani oni. Moc optimismu to nevyvolává. Někdo může namítat, že to je věštění. Já bych to nazval predikcí (předpověď, prognóza), tedy odhadem toho, co se stane na základě předchozích zkušeností a událostí.

Geniální Jaroslav Hašek snad tušil, že přijde ukrajinská krize a věděl, jak o ní budou naše hlavní média informovat. Následující ukázka pochází z povídky, ve které novinářský elév napsal, že „opice skákaly od případu k případu“. Za to byl majitelem listu takto pokárán: „Vždyť náš časopis je populární a v našem listě musí se podat našim hloupým čtenářům všechno jako na dlani, a kdyby četli, že opice skákaly od případu k případu, tak se nad tím takový sedlák zamyslí a řekne: Tohle je švindl, to dál neodbírám!“ Tož tak.